ČÍM JSI DÁL, TÍM JSI BLÍŽ
BÝT ČI NEBÝT. BÝT TEĎ, NEBO AŽ POTOM? PO TOM, CO POTOMCI PO TOM DLOUHÉM POCHODU KE DVEŘÍM DO SVĚTA PRÁSKNOU DO BOT A BOUCHNUTÍ PROSCHLÉHO DŘEVA VRAT O VEŘEJE TI ROZECHVÍ MEMBRÁNU BRÁNICE. ZESPODA TO VYZNÍ JAKO VZDUTÉ VLNY STRACHU A LÍTOSTI, SHORA JAKO ÚLEVNÝ SMÍCH.
RÁDI BYCHOM TU LODIČKU SE SEMÍNKEM NAŠEHO BYTÍ CHMÝŘÍM NESMĚLE I HRDĚ VYZDOBENÝM VYPOUŠTĚLI DO PROUDU V TEPLOUČKÉ ZÁTOČINCE POLEHOUČKU ZA MÍRNÉHO VÁNKU, VE SVĚTLE PLNÉHO POLEDNE, ZA PŘÍTOMNOSTI LASKAVÉHO DAVU PŘIPRAVENÉHO PŘISKOČIT A POMOCI.
ŠŤOVÍKY S JITROCELEM BY HOJILY RANKY NA CHODIDLECH A DLANÍCH, VĚTŘÍK BY PROPLÉTAL SVÉ ÚTĚŠLIVÉ PRSTY VLASY VLHKÝMI CHLÁCHOLIVÝM DECHEM LOUKY A OBLÝCH BŘEHŮ. RÁKOSÍ BY ŠETRNĚ ŠUMĚLO ŠEPOTAVOU PÍSEŇ O ŠTĚSTÍ, MOTÝLI BY BARVAMI SVÝCH KŘÍDEL SYTILI OČI SNAD TROCHU POPLAŠENÉ PŘEPESTROU ROZKOŠÍ.
A JAKO V POLOSNU BY SE VŠE PŘIBLIŽOVALO I VZDALOVALO ZÁROVEŇ.
ČÍM JSI DÁL,TÍM JSI BLÍŽ. ČÍM JSI DÁL, TÍM MÍŇ RUŠÍŠ MŮJ SEN O TOBĚ SVOU TROCHU KOSTRBATOU PŘÍTOMNOSTÍ.
OSVOBODILO SES Z MÉ NÁRUČE , DĚŤÁTKO, A PŘIPOUTALO SES O TO VÍC K MÉMU SRDCI.
MÉ RUCE SE BEZ PTANÍ PROTAHUJÍ, JSOU BLEDĚMODRÉ A ZELENKAVÉ A PRŮSVITNĚ STŘÍBŘITÉ, NEHMOTNĚ HMOTNÉ A SILNÉ. SVÍTÍ JEMNĚ, JAK BY MOHLY NEÓNY ZA LETNÍHO SLUNCE. JSOU PROSTUPNÉ A PROSTUPUJÍCÍ. JDOU ZA TEBOU VEDENY SILOU MYSLI, SILOU CHTĚNÍ, TOUHY A NADĚJE. JSOU MIKROSKOPICKY ROZECHVĚLÉ SLADKOU VŮNÍ, OBKLOPUJÍCÍ MÉ SRDCE PLNÉ RŮŽIČEK, SEDMIKRÁSEK, POMNĚNEK, TROCHU NAPUČENÝCH PANTOFLÍČKŮ, POKORNÝCH ČEKANEK A ROSIČEK KONTRYHELŮ S KALÍŠKY PLNÝMI SLZ. VEDENY VŮNÍ KOLEM MÉHO SRDCE KLIDNÉHO V OCHRANNÉM STÍNU DIVIZEN A VSTAVAČŮ, ZTIŠENÉHO SLONÍMI UCHY LOPUCHŮ A HUSTOU HRADBOU Z KOPÍ TRÁVY OSTŘICE. JSOU SI JISTY SVOU SILOU, TŘOU SE O SEBE A BRÁNÍ SPOLU S NIMI BEZ ŘEČÍ PULSUJÍCÍ DŮM MÉ LÁSKY. HLÍDAJÍ I TO MALÉ PSANÍČKO SCHOVANÉ JEN PRO TEBE NAHOŘE VZADU V LEVÉ KOMOŘE. DOSÁHNEŠ TAM ALE JEN Z E ŠTOKRLÁTKA. V PŘEDSÍNI SI NEZAPOMEŇ ZOUT BOTY, PROSÍM. PÍSEK Z NICH SE ZADÍRÁ HLUBOKO A TO BOLÍ.
OKNA TVÉHO POKOJE JSOU OTEVŘENÁ. ZÁCLONKY POSYPANÉ DROBNÝMI KVÍTKY SE MAZLÍ SE ŠPLOUCHANCI ROZZÍVENÉHO VZDUCHU – DOVNITŘ A VEN, PŘEMET A ZAS SEM. ZAMOTÁVAJÍ SE MI DO VLASŮ, OČÍ A MYŠLENEK, TVOŘÍ TU NĚŽNÝ CHAOS A MILÉ NEPŘEHLEDNO. A JÁ UŽ DÁVNO NEVÍM, K ČEMU JE ŘÁD A CO STOJÍ ZA POZORNOST.
KÁVIČKA NA KULATÉM STOLKU ZATÍM STYDNE A UŽ JEN SLABOUNCE SVOU NEDĚLNÍ VŮNÍ PŘIZVUKUJE VANILKOVÝM ROHLÍČKŮM. NĚKDO MNĚ BLÍZKÝ SE NADNÁŠÍ V PĚNĚ HOUPACÍHO KŘESLA A ZŘÍTELNICEMI, PRSTY, CELÝMA RUKAMA I ŠÍJÍ VYPRÁVÍ DLOUHÉ PŘEDLOUHÉ PŘÍBĚHY BEZ JEDINÉ STOPY SMUTKU, BEZ JEDINÉ MOLOVÉ NOTY HNĚVU, BEZ JEDINÉHO SLOVA POCHYB. PROSTOR SE PLNÍ TICHÝM NADŠENÍM, ÚŽASEM, SOUCITEM, NĚHOU. BEZ JEDINÉHO SLOVA. BEZE SLOV.
TAK TO JE!
VYSÍLEJ MI TY DOBRÉ ZPRÁVY PO KAMENECH A STÉBLECH TRÁVY. POSÍLEJ PSANÍ ZE SLADKÉ PĚNY BEZ UDÁNÍ ČASU, BEZ OZVĚNY. VYSÍLEJ SVĚTLO ZE SVÝCH PAŽÍ - AŤ ZÁŘÍ, ZÁŘÍ, ZÁŘÍ!
