Dílo Dany Raunerové se stalo v Plzni již samozřejmou součástí potěšitelné výtvarné tradice ženské tvorby, která nesleduje jen laskající a utěšující ambice. V tvůrčí skupině P89 ji autorka konfrontuje s obdobnými tendencemi malířky Květy Monhartové a sochařky Mirky Nové. S malířkou stejného rodu Naděždou Škardovou vystavila v roce 1991 v německém Pasově. S malující lékařkou Kateřinou Slípkovou jsou spřízněny i občasnými realizacemi trojrozměrných objektů. Zahajovala s ní již v roce 1987 svou plzeňskou výstavní prezentaci. Letošní dubnové půlkulaté životní jubileum připomněla jarní výstavou své tvorby v budově Českého rozhlasu v Plzni s názvem, který vystihuje její životní postoj, a proto se jej nehodlá ukvapeně vzdát ani při této příležitosti. Je totiž pro diváky také stručným návodem ke vnímání jejího díla.
Doporučuje ten nejúčinnější recept na bytí: Nadechni se a leť! Pohyb vzduchem, na souší i ve vodě jsou jejím častým motivem kreseb i obrazů. V řečišti vodního živlu spatřuje paralelu života. Její rozměrný olej Řeka života z roku 1992 není ovšem klidným a velebným tokem. V jeho proudu se zmítají živé organismy – jakási lidská těla, zvířecí hřbety,perutě ptáků a jejich zobany. Napřahují se k sobě, narážejí do sebe, nechají se nést ve svém více či méně urputném boji o existenci a mnohdy se nebezpečně přibližují svými hrotitými obrysy.
Řeka života má daleko i idyle, její dynamičnost připomíná průběh záznamů zrychleného srdečního tepu, přerývaného dechu, záblesků podrážděné sítnice. Je to život v tempu závěru milénia, kdy pohyb je vnímán nikoliv v plynuté návaznosti, ale více jako rytmický sled výrazných změn, který už nejsme schopni ovlivnit. Spíše ovládá nás. Přizpůsobuje si naše životní tempo svému obrazu, manipuluje námi a bere nám možnost i schopnost zastavení, ohlédnutí, rozjímání. Tím nás zbavuje vlastní identity, osobitosti a navléká nás do globální uniformity shonu, dýchavičné honby za ziskem, mocí a slávou. Možná proto Dana Raunerová v kolekci obrazů a kreseb, vzniklých po návštěvě jihozápadní Francie, obrací pozornost k dávnějším dobám lovců a jejich jeskynním malbám, ke vzpomínání na chvíle prožité s pohádkami a pohlcení dětskou fantazií, na odlehlé končiny horských vrcholů, procházené více v představách než v reálu. Nit takto započatého vyprávění se ale trhá, přerušuje, nedokončuje. Štětec malířky volně přechází k dalším motivům v duchu filozofie, že vše souvisí se vším a vše jedno jest. Jakoby ji více lákalo příběhy začínat a rozpohybovávat, než je uzavírat a končit.
Seismografická linie kreseb a obrazů Dany Raunerové zaznamenávající naše /tedy i své/ sklony k nesamostatnosti, tendenci k podřízenosti autoritám a idolům /způsobenou malou statečností nebo pohodlností, chamtivost vyplývající z přebujelého ega ,tak má tendenci reagovat každý živý organismus,ale zvlášť pak člověk, který potlačil intuici a poslušnost řádu světa do samé krajnosti/. – poznámka autorky – teď vyrývá stopy našich nezvládnutý kontaktů s druhými, s prostředím našeho života a s rytmem přírody i doteků s nevyrovnanostmi vlastní duše. Naše úspěšnost se jeví jako uspěchanost, spěšné kroky, poskoky a úskoky, prudké vzlety, úlety i pády a úpadky. Těmito jazykovými paradoxy chci upozornit na literární vyjadřování Dany Raunerové. Děje se tak jak v krátkých signálech a jazykolamných veršovaných útvarech, v nichž se nechá vést setrvačností jazykotvorné logiky k půvabu nonsensu, tak i v delších poetických textech s náznakem dějovosti. Životní zkušenost, fantazie a hra mnohdy vyústí v úsměvnost a laskavé nahlédnutí, je tu přes reagování na bolavost života velká touha po harmonii a řádu. Lámání či ohýbání jazyka je obdobou jejích zlomů linií a tvarových obrysů v kresbách a obrazech.
Měkké vlavé linie střídané ostrými zalomeními tu někdy vzdáleně mohou připomínat kubofuturistické tvarosloví, ale mají zcela jinou příčinu i účel. Jestliže ve starších výtvarných generacích vedla analýza výtvarných prostředků k nalezení cesty pro novou tvůrčí syntézu tvaru, zde je syntéza ponechána jen jako jedna z následných možností divácké reflexe. Pozornost se nesoustřeďuje k výslednému tvaru jednotlivostí, ale celku. Tvary zúčastněných reálií se připomínají jen v proměněných náznacích figur a předmětů, především v obrazech jsou často zastřeny ve vířivých rojích barevných skvrn vedených energickým, ale prožitým gestem. V kresbách linka prozrazuje větší díl významu, v obrazech – zvláště posledního období – se jakési zbytky obrysů noří z kaleidoskopu barev. Od úsměvné hry se pozornost přesouvá k otevření zdrojů fantazie, k řešení záhad, či spíše logiky života, k odkrývání skrytých pravidel za horizonty našeho smyslového vnímání.
V obrazech zůstává zaznamenán pohyb, který je životem, proudění, ne tvar, ale tvarování samo. V tvorbě Dany Raunerové znovu prožíváme minulé, současné i dále pokračující osamělé prodírání se zranitelných těl a duší peřejemi řeky života.
PhDr. Bronislav Losenický, 2000*
